…aby naše příběhy
inspirovaly k dalším
vyprávěním.
Věnujeme se dokumentárnímu autorskému divadlu. V současné době jsou tématem naší tvorby významné momenty dvacátého století, které ovlivňují i životy dalších generací. Nahlížíme na ně optikou skutečných osudů a příběhů, jejichž pamětníky a současně interprety jsou ti, kdo byli v té které době dětmi. Chceme ukazovat dějiny skrze konkrétní osudy těch, kdo je zažili a nahlížet události z různých úhlů pohledu. Poskytujeme tak dětem, kterým zejména jsou naše inscenace určeny, podněty pro přemýšlení o nedávné minulosti a o tom, jak stále ovlivňuje dnešní dobu. Minulost nás varuje a učí o přítomnosti.
TisíciHRAn uvádí svá představení v Praze 1, a to ve Werichově vile na Kampě a v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí
Tvůrčí skupina TisíciHRAn vznikla v r. 2016 při práci na divadelní inscenaci Fialky a mejdlíčka.
Skupinu TisíciHRAn založily Tereza Durdilová, Eva Čechová a Tereza Vohryzková.
Naši dokumentární herci
Juanita Kansil, Dusno
Eva Čechová, Dusno
Anka Dlasková, Dusno
David Kabzan, Dusno
Alena Laufrová, Fialky a mejdlíčka, Tanky na plovárně
Jindřich Synek, Fialky a mejdlíčka, Tanky na plovárně
Renata Válová, Fialky a mejdlíčka, Tanky na plovárně
Produkční a technici
Juanita Cansil, produkční
Zdeněk Durdil, projekce, scénografie
Vojta Kopta, technik, osvětlovač
Tvorba pro děti dokumentuje životní etapu, kterou prožíváme. Cílem našich inscenací je podpořit vyprávění o minulosti v rodinách.
„Mám děti ve školním věku a často jsem uvažovala, jak jim vysvětlit dobu, v níž žijeme. Bez vztahu k naší nedávné minulosti to není možné. Zjistila jsem že nejlepším způsobem, jak jim ho předat, je bezprostřední setkání s pamětníky. Tím se zároveň rozvíjí pro mne podstatný vztah mých dětí a jejich prarodičů. Vnímám, jak jsou pro sebe důležití, jak si rozumí a staví si navzájem zrcadlo,“ říká Tereza Durdilová.
Ve školních osnovách se dějiny 20. století často ani nestíhají probrat. A tak dětem unikají souvislosti, z nichž události dnešních dnů vyvěrají. Divadelních inscenací s cílem sdílet zkušenosti a bezprostředně přiblížit dějinné události 20. století dalším generacím je nedostatek. A zejména těch založených na vyprávění očitých svědků.
Osobitý přístup TisíciHRAnu spočívá v nahlížení velkých dějinných událostí optikou skutečných osudů a příběhů. Pamětníky a současně interprety jsou ti, kdo byli tehdy dětmi. Jejich pohled na významné události se od toho oficiálního značně liší. Chceme poukázat na absurdní rozpětí mezi ideologiemi a skutečným životem, poskytnout tak dětem podněty pro orientaci v složitých dobách minulých, a díky tomu jim pomoci se lépe vyznat i v té současné.
Naším cílem je objevování vlastních divadelních přístupů odvíjejících se z práce s neherci – nositeli příběhů i našeho autorského zaměření. Propojujeme dokumentární a autorské přístupy, vytváříme divadelní inscenace s důrazem na témata zúčastněných a jejich osobnostní přínos.
Divadlo považujeme za ideální prostředek, jak povzbudit a nasměrovat přemýšlení dětí o světě. Chceme jim nabídnout pohled na minulost z různých úhlů a vést je k tomu, že nad každou předkládanou pravdou je třeba přemýšlet. Ukazovat jim divadlo nejen jako způsob uměleckého vyjádření, ale i občanské komunikace. Zajímá nás osobní a rodinná historie v kontextu dějin.
Dramaturgická linie TisíciHRAnu se zaměřuje na mapování jednotlivých dekád dvacátého století od 40. let po současnost, které jsou ještě v živé paměti. Vznikly zatím čtyři dokumentární inscenace Protentokrát – Praha let čtyřicátých, Fialky a mejdlíčka – dětství pod rudou hvězdou, Tanky na plovárně – dospívání v 60. letech a Dusno o době normalizace.
Napsali o nás
Spolek TisíciHRAn dlouhodobě studuje a vytváří u nás poměrně nové, ale ve světě už dávno podporované možnosti toho divadla, kterému se říká „aplikované“, „participativní“, „dokumentární“, „vyprávěné“, „výchovné“, „profesionální divadlo s neprofesionály“ (případně „s experty všedního dne“) , nebo „divadlo sociální“ (vznikající s lidmi ze znevýhodněných skupin nebo pro ně) – nebo také „divadlo orientované na kultivaci diváků“.
Ať už je nazveme jakkoli, pro všechny ty formy je zásadní starost o kulturní a sociální působení, o smysl takové aktivity. V Polsku se tomu říká „kulturně animační“ divadlo a stejně jako u nás jde o dlouhodobé aktivity, v nichž proces vznikání je stejně důležitý jako výsledný tvar. Právě dlouhodobá, „neviditelná“ práce umožňuje kvalitu výpovědi a tudíž potřebuje podporu.
…Inscenace „Protentokrát“ a „Fialky a mejdlíčka“ se už dlouho reprízují díky tomu, že mají hluboký smysl jak pro tvůrčí tým a zúčastněné „experty všedního dne“ – seniory, tak pro diváky – školáky a učitelky. Otevírají perspektivu významu plných způsobů setkávání se svými rodiči a prarodiči. Podporují to, čeho se v dnešních časech nedostává: vzájemnou pozornost a soudržnost v rodině – i ve společnosti. Umožňují nahlédnout neutrálně chápané dějiny jako něco, co zasahovalo naše životy a zasahuje je dodnes – nejsme jen bezbranné loutky, můžeme být aktivními účastníky, když si dokážeme všimnout a uvědomit, co se děje.
2018, prof.Jana Pilátová, antropoložka, teatroložka, pedagožka DAMU
