Dusno vzniklo jako čtvrtá dokumentární inscenace TisíciHRAnu o historii 20.století. 

Co říci o době normalizace, kterou mnozí důvěrně znají a jiní si těžko představí, jak se v ní žilo? Tentokrát jsme se poprvé sami ocitli v roli pamětníků a množství vzpomínek nás zavalilo. Možnost reflexe a odstupu od normalizační etapy našich dějin teprve pomalu vzniká. 

V inscenaci zpracováváme osobní příběhy žité za normalizace a snažíme se bez příkras i bez hořkosti přiblížit každodenní život v atmosféře přidušené svobody. Většina z nás patřila k dětem šedé zóny. Čerstvě namletá káva voněla v každé samoobsluze, polárkáč byl z pravé smetany a my si zpívali, že dělání, dělání je lék. Co jsme si z vzali z doby, kdy se bez úplatku nedala koupit ani zelenina a duchovní rozměr byl povolen pouze v nadpřirozeném světě televizních pohádek? Co z té „šedé“ v nás zůstalo? 

Vyprávíme příběhy mladých lidí nezatížených minulostí, kteří sledují svět kolem. Konfrontují se s postoji svých rodičů a své postoje teprve hledají. V nové inscenaci se proplétají čtyři osudy Anky, Davida, Juanity a Evy. Anka jednou řekla: “Měla jsem děti v té nejhorší době.” Její příběhy o socialistické zdravotní péčí sedmdesátých let, kde všemu vládne norma, jsou drsné. Ostatní vypravěči se do této doby narodili, Eva do montovaného domku na vesnici, David a Juanita do paneláků na zbrusu novém sídlišti. 

Doba normalizace v nás probouzí především otázky.
Byl tehdejší komunismus už jen tak naoko? Stačilo nevyčnívat a člověk si mohl žít po svém? A nebylo lepší mít jasně nastavená i když nesmyslná pravidla? Proč většina tehdejších politických zločinů zůstala nepotrestaná a jejich pachatelé si i nadále myslí, že byli v právu? Mají ti, kdo se tenkrát “namočili” právo na promlčení? Bylo to prostě normální?